Vstup do systému

Po delší době jsem byl nucen projít českým zdravotnictvím jako pacient, který se necítí v pořádku a potřebuje lékařskou pomoc. Vstoupil jsem do ordinace obvodního lékaře s očekáváním, že mi pomůže pochopit, co se v mém těle děje. Rychle jsem však pochopil, že nejde o prostor věnovaný léčbě, ale o mechanismus fungující podle pravidel, která by laik neočekával. Lékař ode mě potřeboval symptomy, nikoli souvislosti. Po krátkém rozhovoru a několika základních úkonech vznikl závěr: poslat mě dál. Prostě běžná provozní logika.

V ten okamžik jsem se stal tím, čím se v českém zdravotnictví pacient často stává – začátkem série úkonů definovaných zdravotními pojišťovnami. Člověk s konkrétním problémem se mění v prostředek, aby úkony mohly být provedeny a správně vykázány.

Pacient jako „nositel diagnózy“

Jako pacient si přeji léčbu. Místo toho jsem se stal „nositelem diagnózy“, která umožňuje vykázat další úkony. Po obvodním lékaři následuje specialista, často jeden z mnoha. Dostávám žádanku, příslib, že „tady už to někdo skutečně posoudí“, a termín – za tři, šest týdnů nebo za několik měsíců. Mezitím jen doufám, že se můj stav nezhorší.

Setkal jsem se s lékaři velmi odbornými i empatickými. Jenže pracují v systému tlačícím je do rychlosti, do administrativy a do výkonů. Není to jejich osobní selhání, ale struktura celé lékařské praxe.

U některých vyšetření, zvláště těch drahých (CT, MR), může hrát roli i to, kdo a co zaplatí. Případy korupce při prioritizaci pacientů se v minulosti objevily vícekrát a není jisté, že zmizely.

Vyšetřen, nikoli léčen

U specialistů se proces opakuje. Další anamnéza, další papír, další čekání, často velmi dlouhé. Samotné vyšetření trvá pár minut, psaní zprávy o něco déle. Vysvětlení pacientovi bývá rychlé a stručné. Lékař zprávu uloží, vytiskne a předá mi ji jako důkaz „odvedené práce“. Odcházím však nikoli s léčbou, ale s pokračováním diagnostického maratonu.

V mnoha okamžicích jsem se cítil jako objekt, který má být zařazen a posunut dál. Přitom člověk chce porozumět svému tělu, mít souvislosti a jistotu, že někdo drží jeho příběh pohromadě. Jenže často musí řídit celý proces sám – shánět lékaře, termíny, přenášet zprávy a kontrolovat, co kdo napsal, pokud nechce, aby se něco ztratilo.

Absurdní příběhy z praxe

Digitalizace měla tento chaos řešit. Stát se jí zabývá víc než deset let, mnohé projekty dopadly špatně, jiné byly zrušeny. Realita je stále stejná: obvodní lékaři mají papírové složky a ručně psané poznámky, specialisté používají nekompatibilní proprietární systémy. Závěrečná zpráva se přesto tiskne na papír a pacient ji nosí v ruce – jako kurýr, nikoli jako příjemce péče.

Sám jsem zažil, že mi lékař podal zcela cizí zprávu. Až na onkologii mi sdělili, že nemohu být pacientkou s vyšetřením vaječníků. Cizí zprávu vyhodili. Tu mou jsem už nikdy neviděl. Absurdní. A nebezpečné.

Ztracená kontinuita

Slabinou českého zdravotnictví je nedostatek kontinuity péče. Pacient má sám hlídat všechny zprávy, ale jeho kapacita je omezená. Pokud se přestěhuje a změní obvodního lékaře, celá jeho zdravotní historie zůstane v původní ordinaci. Nový lékař dostane jen stručný výpis. Zbytek zmizí. Není to maličkost, ale rozpad celostního pohledu na zdraví.

Digitalizovaná zdravotní dokumentace uložená u státu a dostupná pacientovi je stále nenaplněný ideál. Přitom by umožnila jak pacientovi orientaci v jeho příběhu, tak lékařům informovanější rozhodování. A anonymizovaná data by mohla sloužit i pro analýzu zdraví populace.

Soukromí lékaři: jiný svět, jiná logika

Někteří lidé odcházejí do soukromé péče mimo pojišťovny. Zkušenost je obvykle lepší: více času, snaha pochopit celek. Jenže tento svět nekomunikuje s veřejným. Co jeden postaví, druhý nerozumí. A pacient, který chce být zdravý, zůstává mezi dvěma neslučitelnými systémy a často ještě zmatenější.

Co by mělo být samozřejmé

Mé přání je jednoduché: aby osobní zdravotní data skutečně sloužila pacientovi. Lékaři mají mít přesné informace bez pocitu ohrožení své odbornosti. Dnes se však zdravotní dokumentace často chová jako know-how ordinace, někdy chráněné i před pacientem.

Jenže zdravotní informace nejsou majetkem lékaře. Je to záznam o mně. Platím za něj zdravotním pojištěním. Měl bych ho mít kdykoli k dispozici – bezpečně, přehledně, digitálně. Ne na papíru, který se dá splést, ztratit nebo zaměnit. A ano, zjednodušilo by to některé procesy. Jenže by to znamenalo méně vykázaných výkonů. A tím se dostáváme k jádru problému.

Závěrem

Nekritizuji lékaře jako jednotlivce. Jsou přetížení a fungují v prostředí, které jim práci komplikuje. Kritizuji strukturu systému, který udělal z pacienta figuranta a lékaři vzal možnost být skutečným průvodcem léčby.

Moje zkušenost mě naučila jedno: léčba není souhrn diagnóz, ale proces vyžadující kontinuitu, pozornost, přístup k datům a důvěru. Pokud chceme zdravotnictví, které slouží lidem, musíme začít u struktury. Teprve tehdy se z pacienta stane člověk, který není jen vyšetřován, ale skutečně veden ke svému zdraví.