toto je komentář pohledem pacienta. Nezacházím tedy do hloubky odborné lékařské praxe. Píšu to, co pacient prožívá.

Vstup do systému

Po delší době jsem byl nucen projít českým zdravotnictvím jako pacient, který se necítí v pořádku a potřebuje lékařskou pomoc. Vstoupil jsem do ordinace obvodního lékaře s očekáváním, že mi pomůže pochopit, co se v mém těle děje.

Rychle jsem však pochopil, že nejde o prostor věnovaný léčbě, ale o mechanismus fungující podle pravidel, která by laik neočekával. Lékař ode mě potřeboval hlavně symptomy, nikoli souvislosti. Po krátkém rozhovoru a několika základních úkonech vznikl závěr: zapsat činnost a poslat mě dál. Prostě běžná provozní logika.

V ten okamžik jsem se stal tím, čím se v českém zdravotnictví pacient často stává – začátkem série úkonů lékařů definovaných zdravotními pojišťovnami. Člověk s konkrétním problémem se mění v prostředek, aby úkony mohly být provedeny a správně vykázány.

Pacient jako „nositel diagnózy“

Jako pacient si přeji léčbu. Místo toho jsem se stal „oběžným nositelem diagnózy“, která umožňuje vykázat další úkony. Po obvodním lékaři následuje specialista, často jeden z mnoha. Dostávám žádanku, příslib, že „tady už to někdo skutečně posoudí“, posedím v čekárně  a když mám úspěch, dostanu termín – za tři, šest týdnů nebo za několik měsíců. Mezitím jen doufám, že se můj stav nezhorší.

Setkal jsem se s lékaři velmi odbornými i empatickými. Jenže pracují v systému tlačícím je do minimalismu, do administrativy a do výkonů. Není to jejich osobní selhání, ale struktura celé lékařské praxe.

U některých vyšetření, zvláště těch drahých (CT, MR) na které se čeká, může hrát roli i to, kdo a kolik zaplatí hned v hotovosti. Pojišťovny totiž platí mnohem později.  Případy korupce při prioritizaci pacientů se v minulosti objevily vícekrát a není jisté, že zmizely.

Vyšetřen, nikoli léčen

U specialistů se proces opakuje. Další anamnéza, další papír, další čekání, často velmi dlouhé. Máme plno, to je normální!   Samotné vyšetření trvá pár minut, psaní zprávy o něco déle. Vysvětlení pacientovi bývá neochotné, rychlé a stručné. Jen proboha žádné další dotazy!  Lékař zprávu uloží, vytiskne a předá mi ji jako důkaz „odvedené práce“. Odcházím však nikoli s konkrétní léčbou, ale s pokračováním diagnostického maratonu.

V mnoha okamžicích jsem se cítil jako objekt, který má být zařazen a posunut dál. Přitom člověk chce porozumět svému tělu, mít souvislosti a jistotu, že někdo mu pomáhá najít cestu ke zdraví. Ano, ale jak.  Pacient si musí naběhat vše sám – shánět nejvhodnějšího lékaře, termíny, přenášet zprávy a kontrolovat, co kdo napsal, pokud nechce, aby se něco ztratilo. Nejsme v Praze, ale na maloměstě. Ještě horší je venkov, kde doprava hraje roli proto, abyste přijeli do čekárny na sedmou a pak čekali až se ve 13 hodin dostanete na řadu.

Absurdní příběhy z praxe

Digitalizace zdravotních dat měla tento chaos řešit. Stát se jí zabývá víc než deset let, mnohé projekty dopadly špatně, jiné byly zrušeny. Realita je stále stejná: obvodní lékaři mají papírové složky a ručně psané poznámky, specialisté používají nekompatibilní proprietární systémy. Závěrečná zpráva se přesto tiskne na papír a pacient ji nosí v ruce – jako kurýr, nikoli jako příjemce péče.

Zažil jsem, že mi lékař podal zcela cizí zprávu. Já to z ní nepoznal.  Až na onkologii mi sdělili, že nemohu být pacientkou s vyšetřením vaječníků. Cizí zprávu vyhodili. Tu mou jsem už nikdy neviděl. Absurdní. A nebezpečné.

Ztracená kontinuita

Slabinou českého zdravotnictví je nedostatek kontinuity péče. Pacient má povinnost hlídat si prevence a vlastní zdravotní rizika, ale jeho kapacita to všechno vědět, je omezená. Pokud se přestěhuje a změní obvodního lékaře, celá jeho zdravotní historie zůstane v původní ordinaci. Nový lékař dostane jen stručný výpis. Zbytek je nedostupný. Není to maličkost, ale rozpad celostního pohledu na zdraví.

Posílání e-receptu jako SMS na mobil zde je snad jediný zaběhnutý výkřik techniky. Zde jsou lékaři ochotní, žádný únik know-how z jejich ordinace nehrozí.  Nehrozí ani, že by měl pacient dlouhodobou historii medikace někde zaznamenanou. Škoda.

Digitalizovaná zdravotní dokumentace uložená u státu a dostupná pacientovi je stále nenaplněný ideál. Přitom by umožnila jak pacientovi orientaci v jeho příběhu, tak i lékařům informovanější rozhodování. A anonymizovaná data by mohla sloužit i pro analýzu zdraví populace.

Soukromí lékaři: jiný svět, jiná logika

Někteří lidé odcházejí do soukromé péče mimo pojišťovny. Zkušenost je obvykle lepší: více času, snaha pochopit celek, zato platba na dřevo. Jenže tento svět nekomunikuje s veřejným. Co jeden postaví, druhý nerozumí. A pacient, který chce být zdravý, zůstává mezi dvěma neslučitelnými systémy a často ještě zmatenější.

Co by mělo být samozřejmé

Mé přání je jednoduché: aby osobní zdravotní data skutečně sloužila pacientovi. Lékaři mají mít přesné informace bez pocitu ohrožení své odbornosti. Dnes se však zdravotní dokumentace pacienta jeví jako know-how ordinace, chráněné i před pacientem.

Jenže zdravotní diagnoza by snad neměla být majetkem lékaře. Jak k diagnoze lékař dojde, to je jeho praxe. Tu ať si chrání.  Výsledek je záznamem o mně. Platím za něj zdravotním pojištěním. Měl bych ho mít kdykoli k dispozici – bezpečně, přehledně, digitálně. Ne na papíru, který se dá splést, ztratit nebo zaměnit. A ano, zjednodušilo by to některé procesy. Jenže by to možná znamenalo méně vykázaných výkonů. A tím se dostáváme k jádru problému.

Závěrem

Nekritizuji lékaře jako jednotlivce. Jsou přetížení a fungují v prostředí, které jim práci komplikuje. Kritizuji strukturu systému, který udělal z pacienta figuranta a lékaři vzal možnost být skutečným průvodcem léčby.

Moje zkušenost mě naučila jedno: léčba není souhrn diagnóz, ale proces vyžadující odpovědnost pacienta,  kontinuitu, pozornost, přístup k datům a důvěru. Pokud chceme zdravotnictví, které slouží lidem, musíme začít u struktury. Teprve tehdy se z pacienta stane člověk, který není jen vyšetřován jako sprostý podezřelý, ale skutečně veden ke svému zdraví.